Tieru Saelva, Princ z Arteru

Tieru vznikl velice zajímavým způsobem. Jeden z mích hráčů, Narim, chtěl elegantního bojovníka, nejlépe elfa. Což pro mě nebyl problém. Ale jelikož jsem hráči z mé družiny už celkem pokročilí, chtěl jsem, aby byli jejich postavy něčím zvláštní a chtěl jsem začínat na 10. úrovni. Tierovou zvláštností je závislost na magii. Jeho rod, žijící v jednom pouštním městě, totiž vlastnil artefakt spadlí z nebe, který byl obrovským zdrojem magie. Jeho město díky tomu bylo mocné a bohaté. Jenže po 300 letech artefakt zmizel, nejspíš někým ukraden. A vládnoucí rodina elfů zjistila, že za staletí využívání magie artefaktu se na ní stala závislá. Tieru se proto vypraví do světa artefakt najít, nebo najít aspoň náhradu. Jeho oči jsou hvězdnou oblohou, plnou hvězd když je nasycen magii, a pohasínající, když hladoví. A jelikož jsou pouštní elfové velice zásadoví lidé, je rozhodnut nikomu neublížit skrze svojí závislost. Nakonec se stal vědmákem. Nejen proto, že mu to pomáhá v pátrání a může pomáhat ostatním. Ale i proto, že je to pro něj způsob jak se morálně přijatelně nakrmit syrové magie.

Pro ukojení své závislosti potřebuje syrovou magii, proto nedokáže spotřebovávat energii kouzel nebo obrazců. V herní rovině jsme se domluvili tak, že to bude jeho rasová zvláštnost. Dokáže vždy vycítit směr k nejbližšímu magickému zdroji. Pokud je nakrmený má 10 bodů závislosti. S každým západem nebo východem slunce přijde o jeden bod. Pokud má jen tři nebo méně bodů, dočasně zešílí a vrhá se na každý zdroj magie, který najde. Pokud má 0 bodů, zešílí trvale.

Krmit se může z rituálních předmětů, magických artefaktů anebo magických bytostí (běsové, kouzelníci). Z rituálního předmětu může získat tolik bodů kolik má v sobě rituální předmět uložených zdrojů, a předmět při tom zničí. Z magických bytostí se může nakrmit tak, že půjde do střetu s onou bytostí. Musí mít na ní Dotyk a počítá si bonus 5-X kde X je počet bodů které zrovna má (Záporný bonus nedostane, pokud je plně nakrmen, tedy má 10 bodu má bonus nula etc.). Pokud uspěje bytost usmrtí a dostane tolik bodů kolik měla bytosti hranici duše (mínus jizvy pokud nějaké měla). Na jakých bytostech se může krmit, je na úvaze PJ. Magické Artefakty fungují stejně jako krmení z rituálních předmětů, kolik z nich dostane bodu je na PJ.

Narim tedy stvořil postavu s následujícími parametry:

Postava na 10. úrovni, 7 bodů použito do povolání, 3 do hranic.

Rasa: Pouštní Elf

Povolání: Bojovník 4, Mastičkář 2, Vědmák 1

Rasová schopnost: Závislost na magii (viz výše)

Hranice: Tělo 8, Duše 6, Vliv 4

Atmosferická povídka k postavě Tieru Saelva, Princ z Arteru

Když jsem odešel ze svého rodného města a pod hvězdnou oblohou přeházel poušť, přemýšlel jsem o světě za ní. O světě, o kterém jsem věděl jen z knih a vyprávění starších, či obchodníků přijíždějících do mého města. Ale žádné vyprávění ani kniha mě nemohly připravit na to, co jsem tam našel. Poušť je krásná a krutá, a lesy a vysočina jsou v mnohém příjemnější místo k životu. Ale je v nich něco co se na poušti nenaučíte. Rychlost, s kterou v nich proudí život, bere dech a první týdny jsem se v té rychlosti ztrácel. Skrytá nebezpečí, věci, které vypadají jinak, než čím jsou a mnohem víc číhá na každém kroku. Poušť je mnohem upřímnější, jednoduchá a jistá.

                Lidí, trpaslíci i elfové, které jsem potkal, se mě ptaly, proč jsem se vydal tak daleko od domova a toulám se divočinou i městy Tírmóru. A jim vždy jen s úsměvem říkal, že hledám. Nikdy se nedozví, co hledám. Toto tajemství zůstane skryto, stejně jako proč v mých očích září hvězdná obloha. Můj slib k mému městu je posvátný a já nikdy nezradím, i kdyby mě to mělo stát život. A tak pokračuji ve své osamocené cestě a doufám, že se jednou vrátím do svého rodného města a domu. Dají-li bohové, tak jako hrdina.

…

Hnal jsem se lesem, už napůl šílený, svit hvězd v mých očích skoro vyhasl a celé mé tělo spaloval šílený hlad. Každý orgán jako by hořel a hlava se mi mohla rozskočit. A pak jsem najednou ucítil tu sladkou vůni, nesla se ke mně nočním vzduchem a moje bolest byla zatlačena do pozadí vidinou hostiny. Rozběhl jsem lesem a po chvíli jsem dorazil na lesní mýtinu ozářenou úplňkem. Na ní byla rozvalina dávno zapomenuté civilizace, v té chvíli mi to ale bylo jedno, jediné co mě zajímalo, byl můj hlad, a já cítil, jak s trosek přímo čiší sladká vůně. Vrhnul jsem se dovnitř. Byla tam tma a vlhko procházel jsem chodbou s klenutým stropem a nakonec dorazil do nevelké místnosti, zády ke mně stál muž, dlouhé bíle vlasy mu stékali po zádech. Nezajímalo mě kdo to je ani co dělá na tomto bohy zapomenutém místě, jediné co bylo důležité, byl můj hlad a to že on byl zdrojem té lahodné vůně, on byl konec mého hladu a strádání. Vrhnul jsem se vpřed a objal ho, prsty jsem mu zaryl před tenkou košili do kůže. Zařval a snažil se mě zchodit, ale já nepolevil, hladově jsem z něho sál jeho sílu a po pár okamžicích jsem už jen stál na všech čtyřech a oddechoval v hromadě prachu. Ještě jsem cítil tu osvěžující chuť, jako doušek křišťálové studené vody v horkém odpoledni. Ale jak ustupoval můj hlad, začala se mi pročišťovat mysl, a já si uvědomil, co se stalo. Vrhnul jsem se neozbrojený na upíra. Byl zázrak, že tu místo mého bezkrevného těla leží hromada prokletého popela. Postavil jsem se a uviděl, co mi předtím zakrýval stojící upír. Na druhé straně místnosti ve výklenku napůl ležel, napůl seděl zakrvácený muž. Koukal se na mě ze směsicí úžasu a strachu.

„Nemusíte se mě bát“ začal jsem opatrně „nemám zájem vám ublížit.“

Muž jen lehce kývnul hlavou. Jednou rukou si přidržoval ránu na boku, silně krvácela. Rozhlédl jsem se okolo, celá hrobka vypadala jako po boji a nejspíš právě to se zde stalo. Musel jsem přijít zrovna, když se upír chystal toho muže zabít. A to byl taky důvod, proč tu ještě jsem. Upír byl vysílený bojem s tím to mužem, a tak se mi nedokázal úspěšně bránit a díky mému šílenství, na mě nemohl použít kouzla ovlivňující mysl. Vskutku nepřekonatelný problém pro dítě temnot.

„Mohu vám nějak pomoci?“ pokračoval jsem a snažil jsem se vypadat klidný.

„Myslím, že jsi mi pomohl víc, než bych kdy čekal“ odpověděl muž, měl hluboký, zastřený hlas. „Ale kdyby tě to neobtěžovalo, tamhle je můj vak, mám v něm nějaké obvazy a masti.“ Ukázal do jednoho temného rohu.

                Zvedl jsem kožný vak a nahlédl dovnitř. Očichal jsem několik mastí v dřevěných krabičkách, až jsem našel tu, která muži pomůže, žebříčkovou s lopuchem. „Nevěděl jsem, že pouštní elfové jsou tak dobří v mastičkářství.“ poznamenal muž, když jsem mu ošetřoval ránu. Podíval jsem se na něho, teď už zas očima plnými hvězd a vrátil jsem se k čištění rány. „V mé domovině jsem byl cvičený hlavně v boji, ale od té doby co jsem na cestách, jsem se musel naučit nové věci, abych přežil. Ve znalostech místních bylin mi pomohly moji bratři, lesní elfové.“ dodal jsem na vysvětlenou.

Muž se zasmál „Elfí bojovník, znalý léčitel a s talentem na zabíjení upírů. Takové jako ty bychom potřebovali.“

„Kdo je to my?“ zeptal jsem, když jsem mu pomáhal ven z hrobky.

„Doprovoď mě na tvrz Stříbrného Slunce. A já ti vše vysvětlím.“ Souhlasil jsem.

                A tak jsem se stal Vědmákem z tvrze Stříbrného Slunce. Pochopil jsem totiž, že tím již nikdy nebudu trpět hlady a zároveň neporuším přísahu danou svému městu. Putuji krajem a strážil lidi před nemrtvými a běsy. K mému rodovému znaku na rudém šátku, jenž jsem dostal od své matky při odjezdu, se přidal stříbrný znak slunce a meče, jenž se mi houpe na krku.

                Stále jsem svým srdcem věrný přísaze, jenž jsem složil a pokračuji ve svém úkolu. Ale nyní jsem našel i naplnění a klid ve své duši. A proto vždy pozvednu svoje scimitary tam, kde temnota zahání světlo.

…

V běhu jsem udělal znamení, zombí se zastavil na místě, zmateně se podíval na své nohy, které ho odmítly poslechnout. Než však pochopil co se děje, můj stříbrný scimitary mu oddělil hlavu od trupu.

                Zastavil jsem se uprostřed hřbitova a rozhlédl se, oživlé mrtvoly tu již žádné nebyli, ale já zřetelně cítil přítomnost něčeho horšího, než byli umrlci. Pomalu a obezřetně se začal blížit k velké kryptě. V tom se hřbitovem rozezněl křupající nářek, který jakoby přímo trhal vzduch. Udělal jsem ve vzduchu znamení ochrany. A jen díky jemu a mé vědmácké mutaci, mě jekot smrtonošky na místě nezabil. V měsíčním svitu se vznesla z poza krypty, bledá a nádherná, zvědavá co za tvora narušilo její hřbitov a nenechalo se zabít jejím jekem. Věděl jsem, že musím jednat rychle, vyskočil jsem, odrazil se od jednoho z náhrobku a vrhnul se na ni. Před sebe jsem rychle načrtnul znamení a vrznul ho proti ní, následované ostřím jednoho z mích stříbrných scimitary. Smrtonoška však moje znamení roztrhala svými drápy jako pavučinu a vyhnula se mému útoku. Dopadl jsem na zem a překulil jsem se, snažíc se vymyslet co dál. Věděl jsem, že je to zlé. Smrtonoška jako vyšší nemrtvý se nenechá zabít tak snadno jako umrlci nebo ghůlové.

                Vyrazila proti mně a chtěla mé rozsápat drápy. Rychle jsem uskočil, ale ne dost rychle, škrábla mě na levém rameni. Pekelně to bolelo, smrtonoška má své drápy otrávené magickým jedem. Načrtnul jsem si na rameni další znamení, abych ochránil tkáň před hnilobným rozkladem, jenž jed způsobuje. Začalo mi ubývat sil. Musím rychle něco vymyslet.

                V tom se ozval zvuk rozbíjeného skla a pod smrtonoškou zazářil oslepující záblesk světla. Nevěděl jsem, odkud to přišlo, ale byla to šance, kterou jsem potřeboval. Vyslal jsem další znamení a tentokrát jsem zasáhl, smrtonoška zavyla překvapením, ale než se zmohla na odpor, moje scimitary proklály její tělo. K zemi se snášeli, jako hořící papír zbytky jejího těla. Sehnul jsem se. Na zemi ležela o náhrobek, nad kterým se smrtonoška vznášela, malá ampule s tenkého skla, tekutina kterou obsahovala, ještě slabě zářila. Rozhlédl jsem se po okolí, ale neviděl jsem nikoho. Přemýšlel jsem, zda nepoužít hledací znamení. Byl jsem však až příliš vysílen, a tak jsem zvolal:

„Je tu někdo?!“

„Acimistr Njal Utelias univerzity Aisteach, k vašim službám“ řekl gnóm, jenž se najednou objevil několik sáhu ode mě. Měl na sobě modrou robu s bílým lemováním, holá lebka byla pokryta tetováním okultních symbolů a v ruce držel malou sukovitou hůl, kterou se opíral.

„Děju za pomoc. A nechci být neuctiví, ale co dělá arcimistr, na obecném hřbitově, na konci světa?“ „Abych byl upřímný, hledám tebe.“ Prohlásil gnóm spiklenecky a usmál se, jako by právě řekl dobrý vtip. „Slyšel jsem o tobě a někdo jako ty by se mi hodil.“ Teď jsem se usmál zase já „Tyto slova jsem už slyšel před lety.“ Byla to zvláštní, byl jsem k smrti unavený, stál jsem na hřbitově, okolo se váleli kusy těl zničených umrlců a povídal jsem si s gnómem, který byl podle všeho, jeden s nejmocnějších kouzelníků Tírmóru. Pak mě něco napadlo, rychle jsem švihnul rukou a z vypětí všech sil jsem nakreslil do vzduchu znamení. Vyhaslo ve vzduchu. Gnóm se rozesmál. „Ne neboj, nejsem přelud, ani vidina, jsem z masa a kostí jako ty. Přijmi pozvání na univerzitu Æsteach. A vše ti vysvětlím po cestě. Když pak budeš chtít odjet, nebudu ti bránit, ani se neurazím.“ V hlavě mi tepala ostrá bolest, byl jsem vysílený a zraněný.

Přikývl jsem.